Finlandia Hiihto

 

Finlandia Hiihto, jeden ze známých závodů skandinávské lyžařské trilogie: Vasův běh, Finlandia Hiihto a Birkebainer. Vysoká škola všech lyžařů – běžců.

Finlandia Hiihto má start i cíl ve známém finském městě Lahti. Na olympijském stadionu, který je centrem lyžování a místem konání závodů světového poháru.

Ze skandinávských běhů patří k nejlehčím. „Pouze“ 50 km, oproti 90 km Vasova běhu a 54 km Birkebaineru, který je ztížený převýšením 200 m a navíc historickým „královským potomkem“ na zádech.

Jak jsem si užil poslední Finladnia Hiihto já?

Klasicky, jako všechny ostatní závody. Večernímu mazání (lyží) jsem věnoval velkou pozornost. Já i kolegové jsme si prkénka leštili dlouhé hodiny, včetně závěrečného práškování. Já použil obyčejný sjezdařský vosk, pomocí vrtačky dokonale vyleštěný. Potom příslušné stoupací vrstvy. Večeře – spánek – snídaně. Tradiční rituál.

Finlandia Hiihto se startuje po vlnách. Závodníci s lyžemi v rukou vstoupí na plochu stadionu. Zazní startovní výstřel a každá vlna s pětisty účastníky vyrazí. Ne dopředu, ale nahoru. Hned po startu totiž začíná pořádné stoupání ze dna stadionu do výše skokanských můstků. Teprve tam začíná lesopark, kterým vedou úvodní i závěrečné kilometry běhu. Já před startem řešil obvyklé dilema. Jít – či nejít. Nakonec jsem šel. Po opustění oné místnosti zbývaly do startu mé vlny minuty. Start byl tedy letmý.

Po přelezení pár plůtků a protlačení se dalšími připravenými vlnami vbíhám na stadion. Poslední ze své páté vlny. Právě ji odstřelili. Předbíhat v kopci se nedalo – navíc na to už dávno nemám. Tak pomalu – postupně. Tunel, pravá, levá. Vrchol stoupání. Pole se roztahuje. Ti lepší jsou dávno pryč. Ale, světe div se. Postupuji stále dopředu.

Na 10 km (občerstvovačka) předbíhám i kolegy z výpravy, včetně jednoho práškaře. Je mi dobře. Lyže jedou, lyže stoupají, postupuji vpřed. Vyběhnu z občerstvovačky a vtom jsem ji před sebou uviděl. Nádherně štíhlé nohy v černých leginách. Dole zakončené módní obuví a lyžemi, nahoře zakončené... (Ta když stojí na městské křižovatce ve vypasovaných šortkách, řidiči na zelenou nereagují.) Štíhlý pás, zvýrazněný ledvinkou. Barevná bunda s vyšívaným laponským vzorem. Dlouhý, svázaný plavý cop do půl zad. Typická skandinávka. Ke komplexnímu obrazu a dokonalosti chybí ještě další rozměr (a pohled). Okamžitě se rozhoduji, že si doplním celý obraz. Zásadní omyl. Přátelé – lyžaři. Poznáte to. Chcete, ale nemůžete. Lyže mi stoupaly, lyže mi jely. Zimní víla však byla stále o 10 až 50 m vpředu. Finišovat na 11. km je hloupost. Snažím se, makám. Marně. Její štíhlé nohy ji ladně a rychle unášeli stále vpřed. Míjela jednoho závodníka za druhým. Já za ní, jako bodygard. Trať po první občerstvovačce je mírně zvlněná. Citelný mráz. Vítr, zamračeno. Víla se na svých běžkách přímo vznášela. Já se snažil – nezkolabovat. Takto jsme si to spolu užívali – tedy hlavně já, do další občerstvovačky na dvacátém kilometru.

Doplňuji co se dá. Pro jistotu i rezervní SOS gel. Ten vždy pomůže. Rychle ven z občerstvovací motanice. Pokračujeme. Víla se klouže nádherným stylem. Klasika je klasika. Proplétá se vpřed mezi soupeři. Píchá nádherně. Soupaží. Z pravé, levé nohy. Je vidět, že nepromarnila mládí na diskotékách. Lyže mi stoupají, lyže mi jedou. Blíž než na 10 m to stále nejsem schopen dotáhnout. Naši idylku na chvíli rozbila zřejmě její babička. Pro mne starší dáma, která se okolo nás obou přehnala jako Šinkanzen okolo Pendolína. Na to jsem si už ve skandinávii také zvykl. Stává se to a netřeba to brát osobně. Dáma možná má doma medaily z OH v osmdesátých letech. Moje víla jde stále vpřed. Já za ní. Samozřejmě nás občas někdo předjede. I v dalších vlnách stálo pár borců. Ale my předbíháme více lidí.

Další občerstvovačka – 30 km. Zase gel, jonťák a co je. Rychle ven. Pohled dopředu. Není tam. OK – doběhne mne. Není třeba polevovat v tempu. Běžím dál, ale už se neobjevuje. Lyže mi stoupají, lyže mi jedou. Kilometry ubíhají. 45 km. Kdo si myslí, že je v cíli – omyl. Začíná závěrečné nahoru – dolů na závodních tratích. Stromečkové stoupáky. Síly ještě jsou. Postupuji stále vpřed.

Dva km před cílem. Dlouhá rovinka. Předbíhám jednoho, druhého. Rovinka před můstky. Další soupeř bude až za mnou. Pravá zatáčka a začíná obtížný sjezd. To mi jde. Ostré levá ve sjezdu. Odšlápnou, neplužit. Tunel a prudký sjezd na plochu stadionu. Tribuna plná. Vzorové vajíčko. Rychlost mne vynáší do poloviny oblouku. Předjíždím opatrné měkýše. Ještě si trochu zapíchat – pár soupaží a cíl. Medaile. Číslo na velké tabuli. Konec.

Při dotazu na čas přichází studená sprcha. Horší o 5 minut než na J50. Zklamání. Jen do té doby, než zjistím, že vítěz, Standa Řezáč měl čas horší o 25 minut než na stejné J50. Výsledek: nejlepší čas po GO mého turba. Čas by stačil na velmi slušné číslo pro J50. Vřelé díky, finská lesní vílo č. 2448.

PS 1: Byla to nějaká místní 25-ka. A v cíli byla o tři minuty dříve. Kdybych to věděl, ten infarkt bych risknul.

PS 2: Finlandia Hiihto jezdíme jako kombinaci s také pěkným Tartu maratonem.

Petr Brecík